Jak sociální média mění zpravodajství i světové události

V souvislosti s přechodem na smartfoun jsem si před rokem vypracoval slušnou závislost na Twitteru. Umožnil mi totiž sledovat věci, které mě zajímají, ve strašně zábavné a rychlé formě, kdekoliv a kdykoliv. A to i témata, kterým se v té době česká média nevěnovala vůbec a i ta zahraniční spíše letmo.

Není možné si nevšimnout, v jakém varu svět letos je. Vynořila se spousta hnutí, protestů i skutečných revolucí. Není divu, proč právě teď, ekonomická krize řadu procesů urychluje. Ale je tu ještě něco, co mají události v arabském světě, hnutí Occupy Wall Street, protesty v Izraeli a Chile, hacktivistické hnutí Anonymous, organizace Wikileaks či rabování v Londýně společného. Pravidelně se v souvislosti s nimi hovoří o vlivu sociálních médií a internetu obecně, objevily se nálepky jako “facebooková revoluce” a podobně. Nejedná se přitom o úplnou novinku, již při protestech následujících po volbách v Íránu v roce 2009 se o roli sociálních médií a zejména Twitteru hodně spekulovalo, v Česku do širokého povědomí pronikla vajíčkiáda Paroubka a rychle vzniklé a zaniklé hnutí na podporu Kaplického knihovny.

Sociální média tu či onu roli v každé z těchto událostí sehrála, bylo by však chybou házet vše do jednoho pytle. V některých případech jejich role byla aktivní, iniciační, v jiných spíše pasivní, zpravodajská. Abychom mohli popsat význam sociálních médií a internetu, vytvořil jsem si jednoduché schéma popisující tradiční lineární podobu zpravodajství jako přesun informace od “místa činu” prostřednictvím možných svědků (často samotní novináři) do novin a jiných médií a z jejich stránek k divákovi. Na žádné úrovni neexistuje významná zpětná vazba. Především poslední článek řetezce – divák – má zpravidla velmi malé možnosti participace a zůstává opravdu jen divákem.

Sociální media toto klasické schéma zcela mění, a to hned v několika rovinách. Svědkem události může být dnes kdokoliv s chytrým telefonem. Možnosti, jak zprávu předat dál, se neomezují na “zavolám Novu”, tradiční média je možné úplně obejít. Sociální média se stávají významným zdrojem informací pro tradiční média, ale také jsou významným šiřitelem obsahu tradičních médií. Na ně je divák odkázán stále méně a méně, informace k němu proudí přímo z jeho okolí. Získal také celou škálu možností, jak do běhu světa sám zasáhnout – od šíření slova ve svém okolí až po aktivní participaci na společenských událostech. [Slajd 4]

Rozeberme si nyní na příkladech,  jednotlivé způsoby, jak sociálních médií mění staré zvyklosti. Fenoménem se staly tzv. flashmoby – rychlá setkání neorganizovaného davu lidí, kteří společně provedou něco nečekaného. Ať už jde o prostou zábavu (polštářové bitvy apod.), nebo mají mít vážnější význam, jejich podstata je v zásadě stejná. Poskytují účastníkům pocit zábavy či uspokojení a bývají spojeny se silnými emocemi. Nevyžadují nikterak velkou (časovou či finanční) investici a masová účast zaručuje, že participantům nehrozí žádné riziko. Flashmob je společenská akce – na Facebooku se domluvím s kamarády, chvíli něco vrháme/mlátíme se polštáři/skandujeme a nakonec ještě zajdeme na pivo.

Vajíčkiáda Paroubka byla modelovým případem, ale velmi obdobně zafungovala demonstrace za Kaplického knihovnu, okupace pražského Magistrátu během volby nového modrooranžovorudého primátora i hnutí Occupy Wall Street, kterým aktuálně žije západní svět. Když jsem byl na návštěvě kamarádky v Ženevě, její spolubydlící se zrovna chystala jít okupovat chodník před jakousi bankou. Přespat na ulici ve stanu za dobro světa je tou správnou akcí, která je zábavná, vzrušující, nenáročná a “společenská”.

Povstání, jaká letos proběhla či probíhají v Tunisku, Egyptě, Bahrajnu, Jemenu, Libyi a Sýrii, mohou také být jistým druhem flashmobu, jeho podmínky jsou však podstatně odlišné. Začít můžou stejně. Egyoptská revoluce byla ohlášená mnoho dní před propuknutím (nejen) prostřednictvím sociálních sítí a na Facebooku na 80 tisíc lidí dopředu potvrdilo účast, podobné číslo kliklo na “možná”. Veřejné oznámení revoluční akce s takto úspěšnou odezvou zvyšuje šanci na jeho úspěšné proběhnutí. Když potenciální účastník vidí, že 80 tisíc lidí otevřeně oznamuje svou účast, může si říct: tentokrát už to vyjde, teď to má smysl.

Riziko účasti na povstání však zůstává stejné, nebo je dokonce vyšší. Pokud bychom se na Staromáku sešli dva a začali se mlátit polštářema, nejspíše nás brzy zkonzultuje policie. Když nás je tisíc, bude jen přihlížet. V tomto případě to funguje spíše opačně. Když se sejde 10 demonstrantů, policie je rozpráší, pozatýká a zase propustí. Když se jich sejde 10 tisíc, může do nich tak leda pálit slzný plyn, projektily a nakonec i ostré náboje. Riziko proto roste, je ovšem vykompenzováno smysluplností, nadějí na opravdovou změnu.

Obrázek ukazuje, na jaké dny byly protesty v jednotlivých arabských zemích na Facebooku svolané a podíl populace s účtem na této sociální síti. S jedinou výjimkou – povstání v Sýrii svolané na začátek února, které ve skutečně proběhlo až o měsíc později – se událost na Facebooku kryje se skutečně proběhnutými protesty. Byť z korelace nelze vyvozovat kauzalitu, Facebook můžeme minimálně prohlásit za dobrý indikátor, že se “něco stane”. Pokud 80 tisíc lidí oznámí účast na povstání v daný den, je velmi nepravděpodobné, že by neproběhlo nic. Je zajímavé, že Twitter naopak bývá plný nepravdivého šumu. Kdyby každé fáma, která jím oběhne, byla pravdivá, měli jsme v každé arabské zemi revolucí aspoň dvacet. Anonymita, nízký celový počet účtů a špatná agregace vedou k tomu, že Twitteru nelze bez znalosti konkrétních lidí s konkrétními účty věřit.

Sociální média umožnily do jisté míry obejít tradiční komunikační kanály (které mohou být pod přísnou kontrolou) a šířit informace, názory a propagandu přímo. Když byl loni v létě policií zavražděn Egypťan Khaled Said, jeho rodina zveřejnila jeho brutální posmrtnou fotku, která se virální rozšířila egyptským internetem. Facebooková stránka “Všichni jsme Khaled Said” (v arabštině) rychle nabrala stovky tisíc fanoušků. Vznikla tak opoziční komunikační platforma, která je dodnes velmi aktivní a aktuálně vysílá k 1,7 milionu lidí. To už je číslo, které může mít velmi reálný vliv na formování veřejného mínění a přístupu k informacím. Správce stránky, bývalý zaměstnanec Gůglu, je ostatně považován za vůbec prvního člověka, který vyzval k protestům 25. ledna. Jak velký význam pro úspěch revoluce internet měl je otevřená otázka. Můžeme se domnívat, že bez podpory vlivného Muslimského bratrstva by revoluce nikdy neproběhla a neuspěla (pokud uspěla). Nicméně tato stránka svou roli v mobilizaci nesporně sehrála a fungovala i jako vynikající informační zdroj v průběhu revoluce.

Ostatně hodně napovídá, jak během protestů vystřelila obliba Facebooku i Twitteru v kritických zemích. Obrázek v prezentaci ukazuje pouze meziroční srovnání. Kdysi jsem však viděl prostý graf vývoje počtu účtů v daných zemích, na kterým byl zřetelný zlom výrazného zrychlení po propuknutí “Arabského jara”. Lidé se evidentně hrnuli k sociálním sítím, aby zde nalezli informace, které jim jiné kanály neposkytovaly. Vtipnou výjimkou je Libye, kde v období po propuknutí revoluce počet účtů razantně propadl. Důvodem byl nejspíše exodus zahraničních pracovníků v ropném průmyslu, kteří na Facebooku hromadně měnili aktuální lokaci

Snad ještě častěji než Facebook bývá v souvislosti s nepokoji zmiňován Twitter. Jeho penetrace však v arabských zemích – stejně jako ve většině zemí světa – zůstává o řád až dva za Facebookem. Pokud chcete hledat normální lidi, na Twitter ještě nedorazili. Naopak je plný aktivistů, novinářů a angažovaných příslušníků k domácím režimům kritické diaspory. Twitter je dobré médium pro získávání informací zvenčí a výměnu názorů a “know-how” mezi aktivisty. Demonstraci však na něm svoláte těžko. A to přesto, že lidé na Twitteru politikou opravdu žijí. Nepříliš překvapivě tvořily během nepokojů v Tunisku tweety s odpovídajícím haštagem velkou část celkového tuniského cvrlikotu.

Často se tvrdí, že z digitálního prostředí se nemůže zrodit žádná dlouhodobá, trpělivá akce, že po opadnutí prvotního nadšení nezbyde nikdo, kdo by byl ochoten ujmout se každodenní mravenčí práce. Do jisté míry to je nesporně pravda, příkladů je mnoho. Kolik lidí při okupaci Magistrátu tvrdilo, že bude chodit na každé zasedání zastupitelstva a kolik se jich tam teď opravdu objeví? Ale existuje minimálně jeden příkad, který univerzální platnost této teze narušuje. Piráti.

Pirátské strany vznikají všude po Evropě přímo na internetu, prostřednictví sociálních médií, diskusních fór atp. Přestože je to hnutí velmi mladé, zaznamenalo již první výrazné úspěchy. Ve Švédsku uspělo ve volbách do Evropského parlamentu, v Německuvolbami v Berlíně  proniklo do národní politiky a aktuálně se v celostátních průzkumech drží okolo 10 procent. V Česku v minulých volbách dokázali porazit Svobodné a dostat se na dostřel Dělníků. Na Facebooku jsou s 24 tisíci fanoušků druhou nejoblíbenější českou stranou.

Jsem přesvědčen, že v blízké době české Piráty čeká stejný úspěch jako jejich kolegy u sousedů. Vedou mě k tomu 4 důvody. 1. Strana se zdá být uvnitř živou, celkem stabilní a zdravou. 2. Prostřednictvím různých veřejných akcí a aktivních Pirátských novin se udržují ve veřejném prostoru a povědomí. 3. Facebook je dokladem jejich potenciálu mezi mladými voliči. 4. Dokázali přilákat některé opravdu schopné a zajímavé lidi.

Poslední bod přitom považuji za nejdůležitější. Piráti někomu připadají legrační – předseda dredař, největší hvězda s erotickými fotkami. Jenže Piráti nejsou jen hipísáci. Jakub Michálek, který se věnuje formování a vysvětlování programu strany, studuje Matfyz a práva a může být tváří, která dá Pirátům punc serióznosti.

Co si z toho odnést? Piráti v Německu neuspěli se svým tradičním tématem duševního vlastnictví, v Berlíně nabídli široký komunální program. Společné téma a internet však posloužily ke zformování zapáleného jádra stranických aktivistů, kteří byli ochotni do úspěchu strany investovat úsilí a čas. Internet usnadňuje jejich organizaci a komunikaci, Piráti navíc mohou těžit z celoevropského sdílení programových a propagačních dokumentů a zkušeností. V době, kdy starým stranám všude po světě masivně klesá členská základna a ochota lidí sdružovat se tímto způsobem zaniká, m§že být Pirátská strana vzorem, jak by to mělo fungovat v novém století.

Jsou také lidé, kteří se domnívají, že k podniknutí velkých věci jsou potřeba silné vazby a silné vazby na internetu nevznikají. Hacktivistické hnutí Anonymous tuto představu trochu zpochybňuje. Vliv této skupiny na veřejnou diskusi (a prostřednictvím rozhodující podpory Occupy Wall Street i na dění v “reálném světě”) demonstruje, že ne vždy je úzká koordinace a znalost “spiklenců” nezbytná. Někdy snad stačí pouhé IRC. I pokud by silné vazby byly nepostradatelné, internet je přesto užitečný. Kontrolovat disidenty ve fyzickém světě je poměrně snadné, více než izolované buňky spolu nikdy nemohou efektivně komunikovat. Satelitní telefony, proxy Tor Project atd. poskytují možnost uniknout alespoň online. Vůbec bych se nedivil, kdyby budoucí revoluce v Číně začala právě takto, organizací revolucionářů na internetu. Vzhledem k tomu, jak moc se čínský režim internetu bojí, je nejspíše stejného názor.

V tomto případě však nehovoříme o sociálních médiích. Během rabování v Londýně se pachatelé organizovali spíše pomocí SMS a BlackBerry Messengeru, nikoliv na Facebooku či Twitteru. A těch pár osob, co se o to pokusilo, bylo následně celkem snadno nalezeno a někteří i odsouzeni. Vyzývat na veřejných sociálních sítích k rabování je totiž stejně chytré, jako jít vykrást obchod bez kukly na hlavě. Sociální média jsou média. A média nejsou vhodná pro konspirace.

S chytrým mobilem máme každý foťák, kameru a zápisník k zachycení čehokoliv, co se okolo nás děje. S mobilním internetem můžeme poskytnout zprávu přímo z místa, prakticky živě. Video a fotky umírající Nedy Soltanové během íránských protestů se staly symbolem celého hnutí. Byly přitom zachyceny právě mobilním telefonem “amatérského reportéra”. Nebýt telefonů záběry brutality íránského režimu by se k nám pro přísnou kontrolu pohybu novinářů nikdy nedostaly. Twitter, YouTube a Audioboo jsou využívány i novináři, pokud je předání dokumentů redakci v daných podmínkách složité.

Režimy však používají podobné zbraně, pomocí mobilních telefonů je snadné demonstranty sledovat a identifikovat. Řešením naopak není vypnutí sítě, jak jsme se mohli přesvědčit v Egyptě. To snad může zafungovat v zemích jako Barma, nikoliv v modernějších společnostech s relativně širokým rozšířením internetu. Přes úplný výpadek spojení z Egypta dál informace a obrázky z revoluce unikaly, například prostřednictvím služby Speak 2 Tweet. V Libye byla dokonce videa pašována přes hranice na fyzických nosičích. Uvnitř země pak vypnutí internetu zafungovalo jako projev slabosti a zoufalosti, přičemž informace se stejně šířily například Al Jazeerou. 

V této souvislosti se často hovoří o WikiLeaks, které usnadnily proces předání a publikace tajných dokumentů. Zdá se však, že slává této organizace pomalu uvadá. Poslední článek řetězce vynášení informací není a nikdy nebyl slabým místem. Někdo, kdo je dokumenty ochoten převzít a zveřejnit, se najde vždy. Slabé místo je na začátku – kdo je ochoten riskovat svobodu či život a tajné dokumenty odcizit. A pro tyto lidi internet nic nemění, Bradley Manning by mohl povídat.

Jsou sociální média pro tradiční média hrozbou, mohla by je nahradit? Kdepak. Sociální média zatím nenašla formu vhodnou pro “vlažné” diváky. Pro lidi, kteří chtějí mít přehled a něco zajímavého se dozvědět, ale nehodlají po zprávách pátrat mezi tunami balastu a fám. Tradiční média si uchovávají roli filtru a interpretatora. Jsou také zdaleka nejdůležitější zdrojem informací a materiálů pro sociální média. S nadsázkou se dá říci, že nebýt novinářů, neměli by si lidé na Twitteru a Facebooku o čem povídat.

Každý jsme sice reportér, ale ne každý to umíme. Videa natočená z protestů a jiných událostí jsou cenná a jedinečná. Ale málokdy lze na první pohled zjistit, co vlastně znázorňují. V trhaných záběrech na sebe nějací lidé křičí a něčím se mlatí, ale kdo je útočník, kdo je oběť, o co jde a kdy a kde se to stalo není obvykle snadné zjistit. Je proto rolí novináře sbírat syrový materiál a pomoci divákovi jej pochopit. Pokud to zvládne, mohou být sociální média studnicí informací, které tradiční média často nejsou schopna z vlastních zdrojů získat. Jak jsem již dříve napsal – kdyby iDnes do revoltujícího Egypta nevyslala reportéra, který stejně kvůli bezpečí téměř nemohl vyjít z hotelového pokoje, mohla za stejné peníze zaplatit někoho, kdo by daleko zajímavější materiály sehnal ze sociálních médií. Profesionální reportéři přímo v místě událostí jsou nesmírně důležití. Ale pro média velikosti a kvality iDnes mohou být materiály z druhé ruky vynikající alternativou.

Andy Carvin je příkladem, že zručný editor dokáže z šumu na Twitteru vyfiltrovat relevantní obsah. Pokud by české noviny nebyly schopné sehnat a zaplatit člověka pro práci v této “první linii”, mohou využít právě Carvina a jiná podobná síta, která proud tweetů transformují do přijatelnější, zpracovatelné podoby.

Sociální média jsou příležitostí, ale také výzvou. Tradiční média se těmto novým formám musejí přizpůsobit, naučit se s nimi pracovat a reflektovat chování diváků. Je patrný posun k větší brutalitě. Materiál na sociálních médiích bývá nesestříhaný a needitovaný, často je proto velmi naturalistický. Lidé si na extrémnější obrázky zvykají a ukazuje se, že ani nemají velké zábrany. Pokud zveřejnění záběrů oběšení Saddáma Husajna bylo předmětem polemik, fotky lynčovaného a zavražděného Kaddáfího nakonec otiskly snad každé noviny. Diváci je chtěli vidět a na Facebooku by se k nim stejně dostali, odpor je marný.

Média jsou pod tlakem otisknout věci okamžitě, i za cenu nepřesnosti. Za hodinu už je pozdě, zpráva mezitím na socální média stejně prosákne. Navíc, jak říká Petr Bednář: “Na webu jsme vystaveni tomu, že když máme poloviční informaci, napíšeme ji buď hned, anebo ji hned napíše někdo jiný.”

Zprávy by měly mít tvář a názor. Novinářská neutralita je nudná a přežitá, žurnalista se stává celebritou. Divák chce vědět, co si novinář myslí, co při reportování zažívá, jak se na věc dívá. Nezaujatost je nahrazována zveřejněním vnitřních pohnutek a prožitků autora. Tradiční média by proto měla aktivně posilovat “značku” svých lidí, prestože to může být částečně na její úkor. Reportér NYTimes Nick Kristof má na Twitteru 1,2 milionu followerů, oficiální účet novin sleduje jen cca třikrát více lidí. U dalších novinářů jdou čísla spíše do desítek tisíc (český reportér Tomáš Etzler jich má 800), ale i to jsou slušná čísla a trend je jasný. 

Přitom to skoro vypadá, že 140 znaků na Twitteru novináře přímo nutí být otevřenější. Výroky nelze zabalit do obvyklé “vaty neutrality”. Když někdo krade, nedá se napsat “daňově optimalizuje”, na Twitter se to prostě nevejde. Často tak novináři v tomto prostoru splývají s online aktivisty i “angažovanými diváky”. Míchají vlastní materiály s cizími, vstupují do diskusí, události hodnotí, ventilují své pocity.

Také se objevil zcela nový žurnalistický útvar – liveblogy. Dříve vyhrazené pro oblíbené přenosy sportovních událostí jsou stále častěji využívány pro reportování o jakékoliv údálosti vyvíjející se v čase – od revolucí po zasedání parlamentu. Pro velkou část zpravodajství je formát klasického článku zastaralý a nefunkční, relikt papíru. Kolikrát jste v českých internetových novinách narazili na to, že se v prvním odstavci píše o výsledcích voleb, zatímco ve druhém se teprve předvídá uzavření volebních místností? Neustále přepisování a slepování statického článku podle aktuálních informací k takovýmto chybám a nekonzistencím nezbytně vede.

Liveblogy umožňují novinařinu metodou FIFO (first in, first out), redakce může okamžitě vypálit každou informaci, která se k nim dostane. Jsou flexibilní z hlediska obsahu, není problém zahrnout videa, fotky, tweety či odkazy na jiné materiály Jejich čtení je hravé a vzrušující, stejně jako fotbalový přenos plné “gólů” a “opakovaných záběrů”, navíc čerstvé po celý den. Divák má důvod se na web opakovaně vracet, snadno najde, co se od posledně stalo nového. Jejich psaní je navíc nenáročné a tedy levné – novinář nepíše článek od začátku do konce, vždy jen přidá aktuální odstavec. Naprosto dokonale jich využívá Guardian, liveblog je téměř neustále prvním článkem na titulce. U nás s nimi experimentují zejména Aktuálně a Lidovky, jejich engine však potenciálu liveblogování naplno nevyužívá.

Internet divákovi zpřístupnil širokou škálu možností participace na společenském dění. Může jít o pouhé šíření slova, na Facebooku a Twitteru každý z nás rozhoduje, co si přečtou lidé z našeho okolí. Postoj můžeme demonstrovat i třeba jen prostou změnou ikonky. Před vypuknutím nepokojů v Egyptě a Bahrajnu jsem nahodilým procházením profilů lidí z těchto zemí odhadnul, že 10-20 procent lidí svou profilovou fotku změnilo na vlajku či jiný symbol odporu. Velkou roli v těchto zemích hrála také diaspora žijící na Západě, která překládala materiály z arabštiny a šířila informace o událostech v domovině získané například telefonáty s příbuznými. Tlak veřejného mínění měl přitom bezprostřední efekt na rozhodnutí Francie, Británie a částečně i USA zasáhnout v Libyi. Konečně divák může přejít i k plnému aktivismu, třeba v rámci Pirátské strany. Jeden extrémní příklad – první člověk, od koho jsem již v lednu četl o možnosti revoluce v Libyi, byl tweeter Cyrenaican. Tento Američan libyjského původu se po vypuknutí občanské války do Libye opravdu vydal a do povstaleckého hnutí fyzicky zapojil.

A je tu ještě jedna možnost. V případě mimořádné události, jakou byla nehoda ve Fukušimě, tradiční média obvykle okamžitě nedisponují odborníkem schopným popsat, co se vlastně stalo a co to může znamenat. Americký jaderný inženýr arclight takovým odborníkem je a podělil se na Twitteru se svými názory. Tradiční média (ta mrštnější) si jej rychle všimla a začala citovat. Během pár hodin získal několik tisíc followerů, protože v daný okamžik nebylo nikde jinde možno získat zajímavější a přesnější interpretaci událostí ve Fukušimě. Perličkou na závěr je, že nakonec s tweetováním musel na příkaz svého zaměstnavatele přestat, obávál negativních PR následků.

• Sociální hnutí jsou rychlá a nevyzpytatelná. Úspěch občanského hnutí masivně financovaného druhým nejbohatších člověkem v zemi není překvapivý a dá se předvídat. Arabské revoluce či hnutí Occupy Wall Street vznikají doslova ze dne na den. 
• Zprávy se tvoří všude, kde má někdo mobil. Nic už není ukryto, veřejný prostor se stal opravdu veřejným. Z jakékoliv situace se může stát důležitá zpráva, vše může být zachyceno. 
• Informace leží všude okolo, mediím je stačí jen sebrat. Detailní reportáže, fotky, videa, tisíce zajímavostí. Sociální média jsou plná podkladů, novináři je jen potřebují najít a využít.
• Novinář je celebrita, noviny by jej neměly schovávat. Chceme zprávy s tváří a názorem. “Nezaujatost” je zbytečná a nudná. Pokud víme, co si novinář opravdu myslí a co ho k tomu vede. Pokud víme, co je zač.
• Zprávy musí být rychlé a zábavné. Je zbytečné proti tomu bojovat, zpravodajství se zrychlilo. Analýzy patří do magazínů, zprávy o aktuálním dění musí být živé, hravé a vzrušující.