Tyranie politické nekorektnosti

Před dvěma měsíci se rozepsal o fetišizaci mediálního vystupování, někdo by to také mohl nazvat fetišizací politické korektnosti v západním světě. V Česku však tento trend soupeří ze zvláštním trendem opačným. Politická korektnost je mnohými považována za stejně sprosté slovo jako “feministka” či “pravda a láska” a jako opačný extrém si fetišizujeme její odmítání. Hrozí nám tyranie politické nekorektnosti? 🙂

Korektní znamená slušný

Proč má politická korektnost tak špatný zvuk? Přívlastek “politická” tomu určitě nenapomáhá, máme ve zvyku považovat cokoliv a kohokoliv spojené s politikou za automaticky negativní. Korektnost sama je však prostě jen slušnost. Pokud se z politické korektnosti nestává fetiš, je to prostě jen požadavek chovat se v komunikaci slušně, dodržovat úrčitou úroveň, něco jako nemluvit sprostě. Je opravdu tak skandální něco takového vyžadovat?

V zásadě jsou dvě situace, kdy člověk na politickou korektnost naráží. První jsou výroky typu “Židé si holocaust zasloužili.” Zavrhování lidí, kteří něco takového prohlásí, projevem politické kotrektnosti ve skutečnosti není. Říká-li někdo něco zlého a myslí tím něco zlého, pak ho je jednoduše třeba považovat za “zlého” a vůbec nezáleží na tom, jak přesně to formuluje. Petr Hájek je zlý člověk nikoliv proto, že pro homosexuály použil “nekorektní” označení devianti, nýbrž pro svou velmi nekřesťanskou nenávist ke kdekomu.

Druhou situací jsou výroky a projevy, které nejsou zamýšleny špatně, ale mohou špatné následky vyvolat. Aktuálním příkladem je třeba publikování fotky pozadí kolegyně z práce s erotickým podtextem. autor fotografie to může mínit jako vtip. Může být přesvědčený zastánce rovných práv a odpůrce jednostranného sexismu. A majitelce pozadí nemusí fotka vůbec vadit. Jenže i tak může jít o příspěvek do “objektivizace žen” s evidentními negativními důsledky, které to pro naši společnost má. I výrok, jehož obsahem není nic špatného, může mít negativní důsledky, dostane-li se mezi lidi neznalé celého kontextu. (Nemluvě o tom, že i lidem znalým kontextu a plně chápajím obsah sdělení se mohou neustále omílané stereotypy uložit do podvědomí, jakkoliv jsou na úrovni vědomí přesvědčeni o jejich mylnosti.)

Kontext je vše

Záleží přitom na situaci a místu a publiku. Co je v pořádku říct v hospodě, není vhodné pronést do televize. Co může prohlásit taxikář by někdy neměl říci premiér. Nejde přitom nezbytně o pokrytectví. Komunikace v různém kontextu má prostě různé důsledky.

Kdy už jde korektnost moc daleko? Tvrdil bych že tehdy, pokud se z ní stává prázdná hra. Kdy už výrok není “závadný” pro své možné negativní důsledky, ale prostě jen proto, že porušuje jakousi konvenci, kdy z korektnosti zbývá jen fetiš. Prohlásí-li politik německé Pirátské strany: “Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933”, evidentně tím ani nemyslí nic špatného, ani si to nikdo nemůže špatně vyložit. Jakékoliv přirovnání s NSDAP je však tabu, povinnosti používat v komunikaci nacismus výhradně v negativním (a nikoliv ani neutrálním) kontextu je poněkud samoúčelná fetiš.

Nebo jiný příklad. Proč se jižní země zdají být vesměs méně rozvinuté než země severní? Dlouho jsem se domníval, že má tato otázka naprosto jasné vysvětlení. Na jihu je horko, v horku jsou lidé liní, líní lidé neprosperují. Stavěl jsem na osobní zkušenosti, v horku se mi prostě špatně pracuje. Přesto v Británii výrok “Afričané jsou chudí, protože jsou leniví” považovali mí kamarádi za kontroverzní a snad neslušný. Přitom proč? Vždyť to je prostě jen hypotéza, kterou je možné testovat a případně vyvrátit! Domnívám se, že v akademickém prostředí je svoboda formulovat a zkoumat naprosto jakékoliv hypotézy správná. V mezičase jsem si o tématu přečetl trochu více a změnil názor. Acemoglu a spol. mě přesvědčili, že důvody nerovnosti ve světě jsou spíše historické a souvisejí s fungováním institucí a že teplota je sama o sobě spíše zanedbaletným faktorem. Ekonomický výzkum mi jednoduše mou na selském rozumu postavenou hypotézu vyvrátil (respektive mě přesvědčil, že jsem se pravděpodobně mýlil). Ale mít možnost položit si onu citlivou otázku je správné.

Bylo by však správné tuto hypotézu vyslovit, kdybych byl politikem či jinou veřejnou osobou? Nebylo! Při veřejné komunikaci je třeba zvažovat všechny důsledky. Objevitel DNA James Watson může přemýšlet, zda jsou černoši stejně inteligentní jako jiné rasy. To je legitimní otázka pro výzkum. Ale zejména za situace, kdy jsou závěry dosavadního bádání přinejmenším smíšené (a dokonce spíše naznačující genetickou rovnost), je nezodpovědné o nižší inteligenci černochů veřejně zaspekulovat. Je to nezodpovědné, jelikož a) svou autoritou podporuje tvrzení, které nemusí být pravdivé a může mít okamžité negativní důsledky pro chování společnosti, b) bez dalšího může být veřejností desinterpretováno jako podpora rasismu (resp. selektivního chování k jednotlivci na základě příslušnosti k jisté skupině).

Fetišizace politické nekorektnosti

U nás je však často fetišizován opak: politická nekorektnost, respektive hulvátství. Kdokoliv udělá či prohlásí něco opravdu hnusného brání se kritice slovy o “cenzuře”, “snaze potlačit jiný názor” či právě “politické korektnosti”. Jako kdyby být hulvátem bylo samo o sobě hrdinství, bez ohledu na to, jestli je samotný obsah výroku zavrženíhodný. Hulvátem přitom umí být každý. Mluvit sprostě a na všechny křičet jako Babiš není žádné umění, urážka není odvaha. Nigel Farage má v Česku spoustu fanoušků, jeho slova o “mokrém hadru” adresovaná jednomu z europrezidentů Van Rompuyovi se stala téměř kultovní mem. Přitom proč? Bez ohledu na to, jestli Van Rompuy charisma má či nemá, je snadné “vyhrát debatu”, pokud se člověk neštítí sprostých urážek. Proto bychom takové lidi měli předem diskvalifikovat.

Fetišizace politické nekorektnosti má přitom dvě tváře. Vedle toho, že se pod praporem boje s politickou korektností vezou i lidé s nejen nekorektní formou, ale i obsahem komunikace, automaticky podezřelý a posměchuhodný je každý, kdo není dostatečně nekorektní. Je asi sympatické, že máme sklon k jistému odstupu a nedůvěřivosti vůči všemu pompéznímu. Ale proč na “Jak se máš?” odpovídáme “Ale jde to” i tehdy, když se máme fakt dobře? Proč se už pár dní po smrti jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin začne diskutovat, “zda to už není příliš”? Když se v komunikaci nebojíme být rázně negativní, možná bychom ráznou pozitivnost nemuseli považovat za hnusný patos. Být  pozitivní stejně jako “politicky korektní” se u nás zdá být paradoxně odvážnější než opak. 🙂

Kdy se pohoršovat?

Kde je tedy nějaká rozumná hranice, co už by v komunikaci mělo být nepřijatelné? Osobně aplikuji dvojí test.

Test účelu. Řekne-li někdo něco hnusného a myslí tím něco hnusného, pak je hnusný. Mým sociálním okolím teď proletěl jeden rasistický vtip, něco o křížení černocha s chobotnicí. Obecně mám nekorektní vtipy rád a dokonce je i šířím. Ale pouze proto, že je považuji za vtipy sebeironické, sebeshazující, mířící na vypraveče samotného. Ovšem pokud mi vtip o černochovi s chobotnicí povídá někdo, kdo předtím strávil 5 minut urážením Didiera Drogby včetně slov o opici, pak mě místo pobavení pohoršuje. Protože podle všeho vtipnost neshledává v “hele koukejte, teď jsem řekl něco hrozně, ale hrozně idiotského”, ale v “černoši po staletí sbírali bavlnu jako otroci, na to se hodili nejlíp, hahaha”.

Test kontextu. Co je dovoleno volovi, není dovoleno Jovovi, abych otočil známé rčení. Čím větší riziko, že v daném kontextu může být dobře myšlený výrok nepochopen nebo zneužit, tím horší je. Vedle Jamese Watsona a mých úvah o teplotě bych zmínil ještě jeden příklad. Po vraždě devítileté Aničky se objevila spousta velmi drsných vtipů. Nepovažuji je za projev nelidskosti, protože jejich vtipnost opět nespočívala ve zlehčování onoho neštěstí, ale v “hele koukejte, teď jsem řekl něco hrozně, ale hrozně idiotského”. Jenže ani tak se nehodí všude. Na Twitteru Davida Grudla je v pořádku. David Grudl zde pravidelně sbírá ty nejkanálnější vtipy, kdo ho čte, je mu jasné, jak je myslí. Ale když jsem pokusně tento vtip zkopíroval na svůj facebookový profil, do 10 minut jsem měl pod ním pět odsouzení za “lhostejnost”, “nelidskost”, “morální úadek”. A domnívám se, že asi oprávněně. Na rozdíl od Davida Grudla jsem o dost rezervovanější a podobné věci píšu málo. Proto bylo v kontextu mého profilu myslitelné, že bych to snad mohl myslet i jako zábavu na účet té nebohé holčičky a být tak součástí onoho domnělého “morálního úpadku”.

Jednoduše: vždy záleží na smyslu výroku a zároveň i na situaci, ve které je vyřčen, a obecenstvu, kterému je určen.