Může duševní monopol odmítat jedině marxista?Vyšel mi dnes na…

Může duševní monopol odmítat jedině marxista?

Vyšel mi dnes na Lupě poslední díl Filipiky proti duševnímu monopolu. Jejím záměrem je využít aktuální zájem o tuto oblast k nakopnutí diskuse o budoucnosti duševního “vlastnictví”. Filipika není nijak zvlášť originální, všechny argumenty již byly dávno vyřčeny, nicméně v českém prostředí a češtině jsem je postrádal. Ohlas na ni odpovídá mým očekáváním – je to kontroverzní téma a můj příspěvek do diskuse je záměrně provokativní. Přesto mě překvapuje, jak často si zastánci duševního monopolu vypomáhají nálepkováním svých protivníků v diskusi jako komunistů, marxistů či anarchistů. Toto rovnítko – pro mě překvapivě – použil @adent a poněkud kultivovaněji jej dnes formuloval Vít Kučík na České pozici v článku: iMarxismus: Odvrácená strana boje proti autorským a patentovým právům. Je tedy tento diskusní prostředek fér, nebo se jedná o úderem hluboko pod pás? K nalezení odpovědi bude potřeba alespoň povrchní filosofická exkurze.

Právo přirozené a pozitivní

Na společenské uspořádání a právo se lze dívat dvěma pohledy. Přirozenoprávní tradice zastává názor, že společenské zákony ve skutečnosti nevymýšlíme, ale snažíme se objevit. Podobně jako gravitační zákon není výsledkem našeho rozhodnutí, ale reflexí přirozeného stavu světa. Vít Kučík je stoupenec této argumentace. Tvrdí, že: “čím víc máme práv, tím méně máme svobody. Proto z nekonečné řady práv vyčnívají pouze tři základní, která lze nazvat přirozenými, objektivními – na život (včetně vlastních dětí), na svobodu a vlastnit majetek”. Duševní monopol podřazuje pod základní právo vlastnit majetek.

Tento postoj je naprosto legitimní a plně jej respektuji. Hluboko dole totiž leží otázka “jaký je smysl života?” Pokud někdo nalezne odpověď v náboženství či si náboženství na roveň postaví nějaký jiný hodnotový systém, velmi dobře mu z toho může vyplynout, že právo musí být přesně takové a ne jiné. Je pak možné hovořit o jiných přirozenoprávních pohledech odmítajících duševní monopol (libertariáni) či diskutovat o tom zvláštním jevu, že většinu dějin duševní monopol za přirozený považován nebyl. Nicméně pokud se Vít Kučík domnívá, že to přirozené právo je, pokud to označí za středobod svého pohledu na svět, je to jeho osobní postoj, který se nehodlám a nemůžu pokoušet vyvracet.

Divím se pak pouze jeho námaze prokázat, že bez duševního monopolu by tvorba zanikla. To je sice klasický argument jeho zastánců, ale pokud duševní monopol považuji za jedno ze tří základních přirozených práv člověka, nemá žádný smysl. I kdyby byl argument chybný a duševní monopol úplně zbytečný, stále by to bylo základní právo, které není možné porovnávat s pojmy jako je pokrok, užitek, společenské blaho. Je-li duševní monopol axiom, diskuse končí.

Duševní monopol jako prostředek

Pak tu je druhá tradice, která duševní monopol nevidí jako axiom a cíl sám o sobě, ale jako prostředek k dosažení něčeho jiného. Čeho? To záleží na vaší politické filosofii. Vít Kučík se domnívá, že: Argumentace „výhodností pro společnost“ je prastarým jádrem levicového myšlení. Z tohoto tvrzení pak postupně vyvozuje, že kdo odmítá duševní monopol, protože je pro společnost škodlivý, je marxista. Kořenem jeho omylu je, že v jeho pojetí kterýkoliv axiomatický či ideologický systém, který nepatří do přirozenoprávní tradice, je marxismus. Otázky vhodnosti alternativních uspořádání společnosti, užitečnosti a spravedlnosti naší volby mezi různými mechanismy jsou totiž vlastní celé paletě směrů, od levice po pravici. Ostatně ani Vít Kučík se argumentaci tohoto druhu ve svém článku neubránil.

Diskuse normativní a pozitivní

Věříme-li, že duševní monopol je pouhým prostředkem k dosažení jistých cílů, musíme v nějaké formě zvažovat, jaké právo by bylo společensky optimální. Diskuse se pak rozpadá do dvou částí.

  1. Filosofická a normativní část: Co je to společenská optimalita?
  2. Vědecká a empirická část: Jaké právní uspořádání by nás do společenského optima dovedlo?

Vít Kučí a Martin Malý nám podsouvají, že “omezit duševní monopol” si na druhou otázku odpoví jen to, kdo se v otázce první přihlásí k marxismu/komunismu/anarchismu. Tvrdím, že tomu tak není a duševní monopol můžete klidně odmítnout, aniž byste se musejí cítit jako nový Che Guevara. Hodí se proto udělat si zjednodušený přehled několika nejtypištějších (nepřirozenoprávních) směrů v politické filosofii a zvážit jejich možný postoj k duševnímu monopolu.

Směry politické filosofie

  • Maximalismus. Správné je uspořádání, které povede k tomu největšímu a nejkvalitnějšímu. Čím větší náš společný koláč bude, tím lépe, čím dál se věda i umění dostane, tím lépe. Jak se koláč rozdělí je jedno, smyslem civilizace je výhradně pokrok, ne dělba.
  • Utilitarismus. Správné je uspořádání, které maximalizuje kolektivní sumu užitku. Užitek je sice individuální, ale lze provádět jistá interpersonální srovnání a součty. Ať už prostřednictvím něčeho jako je Kaldor-Hicks kritérium, nebo aplikací individuálního, byť poněkud arbitrárního hodnotícího soudu. Více je sice obecně lépe, ale důležitá je i otázka komu. Smyslem civilizace je, abychom v součtu vyprodukovali co nejvíce štěstí či něčeho podobného.
  • Rawlsianismus. Správné je uspořádání, ve kterém se ten nejnižší, ten nejslabší článek společnosti má nejlépe. Nerovnost může být pro společnost užitečná, může být efektivnější. Je ji však možno tolerovat jen do té míře, která je ještě prospěšná i pro toho na nejnižší příčce.
  • Egalitarismus. Správné je uspořádání, ve kterém se mají všichni víceméně stejně a pokud možno mají kolektivně co nejlépe. Je možné uvažovat o rozdílných potřebách individuálních lidí, ale každý by měl mít stejné možnosti uspojit svou potřebu. Lidé se rodí rovni a tato rovnost nesmí být narušována.

Srovnání v tabulce

Srovnejme si tyto čtyři zjedndušené směry v prosté tabulce. Mějme svět, ve kterém se produkuje pouze jedno cosi v jistém množství. Tento svět obývá pět lidí. V závislosti na tom, jak nastavíme právo této společnosti, máme čtyří varianty, kolik čehosi společnost dokáže vyrobit a jak se mezi obyvatele rozdělí. Tabulka ukazuje, že každý ze směrů by za společensky optimální označil jinou variantu.

Maximalista by neváhal a vybral možnost generující nejvíce čehosi. Utilitarista by se pravděpodobně zamýšlel na něčím jako je klesající mezní užitek a vyšel by mu kompromis mezi velikostí koláče a rovností jeho rozdělením. Příznivec Rawlse by prostě vybral tu alternativu, kdy ten nejchudší má nejvíce. A egalitář by preferoval svět bez rozdílu, bez ohledu na to, že by v něm měl každý mén. Dokázali byste si z těchto čtyř směrů, jak jsem je načrtl, vybrat, nebo vám jsou příliš úzké?

Duševní monopol: terč pouze pro egalitáře?

A teď zpět k duševnímu monopolu. Sporným tvrzení je, že s duševním monopolem může nesouhlasit jedině marxista. Marxismus v naší paletě nemáme, ale řekněme, že je by patřilo pod egalitarismus. Je to opravdu jediná hodnotová pozice, ze které lze duševní monopol kritizovat?

Argumenty maximalisty

Vezměme to popořádku. Řekněme, že se na duševní monopol díváme z maximalistické pozice. Co nás fundamentálně zajímá je, jak dosáhnout co nejrychlejšího vědeckého pokroku a vyprodukovat co nejvíce co nejkvalitnějšího umění. Jednotlivé kopie nás nejspíše moc nezajímají, protože jsou spíše projevem spotřeby než pokroku. Duševní monopol se zdá být docela dobrý. Omezuje sice rozšíření díla, ale dodává tvůrcům pořádnou motivaci tvořit.

Přesto si jím nemůžeme být tak docela jistí. Nemůžeme si nevšimnout, že nemalá část vývoje směřuje do obcházení patentů konkurence. Google neinvestuje do alternativní metody aktivace telefonu proto, že by přejetí prstem bylo nějak špatné, ale protože na něj má Apple patent. Kdyby patentů nebylo, možná by Google upřel pozornost jiným směrem a opravdu posunoval hranice inovací místo znovuobjevování kola.

Moc se nám také nelíbí, že duševní právo stojí v cestě odvozeným dílům. Teorie nám sice říká, že by se autor originálu a odvozeného díla měli nějak dohodnout, ale praxe tomu neodpovídá. Náklady na uzavření takové dohody totiž často převyšují prospěch z jejího uzavření. Na tato omezení člověk naráží dnes a denně. Jednou má problémy Pinterest, jindy jde o hudební doprovod k amatérským videím na YouTube, nebo o fotku na blog. Duševní monopol rdousí kreativitu a těžko říct, jestli tato cena není příliš vysoká.

Argumenty utilitaristy

Tady je situace relativně jednoduchá. Tento směr je hojně zastoupen mezi ekonomy a většina ekonomických analýz duševního monopolu se pohybuje v jeho rámci. Platí vše, co výše. Navíc máme (samozřejmě pouze hypoteticky) možnost počítat, kolik užitku v podobě širší dostupnosti děl a usnadnění vzniku odvozených děl by společnosti z reformy duševního monopolu vzniklo a jestli by vyvážil případné ztráty způsobené menší aktivitou tvůrců. Úkol je to nesnadný, ale některé věci víme s velkou jistou. Například, že prodloužení copyrightu o dvacet let je nesmysl.

U hudebního průmyslu navíc pozorujeme, že tržby klesají, ale kvalita i kvantita hudby setrvávají přinejhorším stejné. Nevíme, jestli by – nebýt pirátství – nepřišla nějaká nová zlatá éra hudby a produkce nemohla naopak být daleko kvalitnější. Ale zdá se opravdu těžko představitelné, že by se utužením vymáhání duševního monopolu kvalita hudby zlepšila o tolik, aby to vykompenzovalo možná 100x nižší dostupnost a spotřebu hudebních děl. Někteří tento názor zastávají, domnívám se však, že v ekonomii postupně převládá konsensus pokládající takový scénář za velmi nepravděpodobný. Je-li tomu tak, přinejmenším hudební pirátství společnosti utilitaristicky prospělo.

Argumenty rawlsiána

Stoupenec Ralwse je na tom podobně jako utilitarista, k jeho argumentům však přidává zájem o toho nejslabšího a nejchudšího člena společnosti. Jeho odpor k duševnímu monopolu tak má ještě o kousek širší možnosti. I pokud by totiž z utilitaristického pohledu duševní monopol byl přínosný a v současné podobně optimální, rawlsiána to nemusí přesvědčit. Mohli bychom totiž tvrdit, že většina lidí má z duševního monopolu užitek v podobě kvalitnější a početnější produkce a rychlejšího vědeckého pokroku, ale těch nejchudších se to dotýká jen velmi málo. Zaplatit nejnovější novinky techniky či si koupit film je pro ně absolutně nedostupné a měli by se proto lépe, kdyby se produkovalo méně a horší, ale dostupné. Například v globálním měřítku by chudí nakažení HIV jistě ocenili spíše léky levné, byť méně účinné léky než účinné vysoce, ovšem cenově zcela nedostupné.

Argument egalitáře

A konečně jsme skupiny, která Vítu Kučíkovi tak leží v žaludku. Egalitář se žádnými složitými úvahami zabývat nemusí. Každý by měl mít přístup k čemukoliv chce, byť by to třeba znamenalo, že se tvořit vůbec nebude. Kdybychom se přihlásili k tomuto směru, dokonce bychom měli chtít také plazmovou televizi pro každého zadarmo. Chtěli bychom, aby se všichni měli za každou cenu stejně a duševní monopol tomu evidentně zabraňuje.

Duševní monopol lze odmítnout z celého politického spektra

Čtyři ideologické či hodnotové směry, které jsem zjednodušené popsal, pokrývají převážnou část politického spektra hlavního proudu. Tradiční levice se nachází někde okolo rawlsianismu, tradiční pravice mezi utilitarismem a rawlsianismem. Maximalismus a egalitarismus nezastává v čisté podobě skoro nikdo, ale prvky těchto způsobů uvažování jistě doplňují politické postoje v praktických záležitostech (například urychlovač částic je těžko obhajitelný z jiných než maximalistických pozic). 

Nálepky jako “marxismus”, “anarchismus” či “komunismus” jsou proto v diskusi o duševním monopolu poněkud hloupé. Egalitář se totiž žádné diskuse účastnit nepotřebuje, z jeho pozice má jakákoliv argumentace pramalý smysl. Pro egalitáře je duševní monopol špatně z principu a nemůže jej obhájit vůbec nic.

Takových lidí však mnoho není. Drtivá většina (nepřirozenoprávních) kritiků duševního monopolu vychází hodnotově z jedné z ostatních tří uvedených filosofických tradic, ať už si to uvědomují, nebo ne. Je proto argumentačním faulem uchýlit se v debatě v reakci na utilitaristické či dokonce maximalistické argumenty k přirovnání k marxistům. Na místě je buď argument zcela odmítnout pro nesouhlas s celým hodnotových rámcem, ve kterém je použit, nebo se jej uvnitř tohoto rámce pokusit vyvrátit.

Vít Kučík napsal pěkný článek, kterým dobře hájí svůj pohled na duševní monopol jako přirozené právo. Měl by však přiznat, že duševní monopol je zpochybnitelný z jakéhokoliv jiného hlediska než je to jeho. Aby mohl kritiky duševního monopolu oprávněně označit za marxisti, musel by nejprve prokázat, že minimálně námitky vycházející z maximalistického, utilitaristického a rawlsiánského hodnotového světa jsou nesmyslné či mylné.

Spojovat kritiku duševního monopolu s marxismem je stejně absurdní, jako označovat příznivce duševního monopolu za fašisty.